Obsah
Kdo řekl pravdu a lásku, vyhraje
Proč to všechno říkám? Dospělí se často vysmívají mladým lidem pro jejich čisté, maximalistické pudy. «Podívejte, sním!», «Samozřejmě víc cvakněte zobákem!» Zejména v Rusku. Je to, jako bychom měli tento gen předběžného zklamání — je lepší se okamžitě rozhodnout, že z dobré touhy a nápadu nevzejde nic dobrého.
V Rusku jsou z nějakého důvodu slova o lásce a odpovědnosti občanů za svou zemi vnímána jako naivita. Na Den lidských práv, který se každoročně slaví 10. prosince, jsme se rozhodli vyprávět příběh o muži, který často mluvil o lásce a porážel systém. Tím byl první prezident nového Československa (a poté první prezident České republiky) — Václav Havel.
«Pravda a láska musí zvítězit, jinak nemáme budoucnost»
Havel nebyl ani profesionální politik. Zpočátku je spisovatelem, dramatikem, filozofem a teprve poté prezidentem. Proto se jeho slova a myšlenky týkaly nejen pravice či levice, komunistů či demokratů, ale všech lidí. Popíral politiku jako boj, jako konflikt a konkurenci, ale chtěl ukázat, že politika se musí dělat, aby byla přínosem pro všechny lidi.
Jeho slogan „Pravda a láska musí porazit lež a nenávist“ stále žije a zní v České republice, kde se 17. listopadu 2019 oficiálně a slavnostně slavilo 30. výročí sametové revoluce.
V tento den jsem přišel na hlavní náměstí Brna, druhého hlavního českého města, a viděl stovky lidí zapalovat svíčky na památku revoluce. Mladí, staří, s dětmi i bez. Bylo to, jako by se sešli jako jedna velká rodina.
Z pódia řečníci mluvili o tom samém, co se Havel před třiceti lety neunavilo připomínat: o odpovědnosti a o tom, jak každý, i ten nejmenší člověk, může zlepšit svět tím, že se bude starat o lidi kolem sebe. Maminky, tatínkové, dědové a babičky opakovali některá naivní slova – do uší obyčejných Rusů – že láska zvítězí.
Zdeňka Rusínová, absolventka Masarykovy univerzity, účastnice sametové revoluce:
„Buďme zdvořilí a ohleduplní. To je duch, který svedl Němce po válce dohromady. Myslím, že nejhorší, co se teď děje, je rozdělení společnosti. Věřím, že lidé pochopí, že na tomto základu nelze nic stavět. Vše, co nyní musíme udělat, je vrátit se k Desateru, ať už jsme věřící nebo ne. Jedná se o prastarý soubor pravidel chování, jehož podstatou obecně je, že pravda a láska musí zvítězit. Bez ohledu na to, jak otřepaně to teď může znít. Jinak prostě nemáme budoucnost.»
Tři studentské nepokoje 20. století
Ne náhodou se 17. listopad stal významným dnem v historii České republiky. Místní studenti byli vždy politicky aktivní. V roce 1939 byl na protihitlerovské demonstraci v Praze zastřelen student medicíny Univerzity Karlovy Jan Opletal. Jeho pohřeb přerostl v nová shromáždění a nepokoje. Takový, že německý říšský protektor Konstantin von Neurath musel zavřít všechny české univerzity a vysoké školy.
17. listopadu 1939 bylo popraveno devět studentů a dalších 1200 bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. České vysoké školy zůstaly uzavřeny až do konce války a 17. listopad se stal významným vzpomínkovým dnem, který se o něco později stal dokonce Mezinárodním dnem studentstva. Dokonce i nyní, aniž bychom si vzpomněli na jeho původ, jej slaví mnoho studentů po celém světě.
Dalším významným studentem v dějinách České republiky byl další absolvent Univerzity Karlovy — Jan Palach. V roce 1968 se upálil na Václavském náměstí v Praze na protest proti vstupu sovětských vojsk do České republiky. I jeho pohřeb se změnil v tichou demonstraci tisíců lidí.
V roce 1989 čeští studenti většinou nesouhlasili s politikou, ale s mimozemskou morálkou a nedostatkem osobních svobod. Nemožnost vycestovat do zahraničí, přečíst si oblíbenou knihu nebo o něčem otevřeně diskutovat vyústila v plnohodnotnou konfrontaci s režimem. Zpočátku to bylo tiché a podzemní.
Zdeňka Rusínová, absolventka Masarykovy univerzity, účastnice sametové revoluce:
„Situace v těch letech byla trochu schizofrenní, protože každý člověk, ať se vám to líbí nebo ne, měl dvě identity. Třeba na schůzkách jsme museli říkat něco oficiálního, ale za zády jsme se smáli vlastním slovům.
Pořád jsme se samozřejmě báli výslechů a domovních prohlídek samizdatem. Největším problémem ale byla omezená nabídka odborné literatury. Některé zahraniční knihy jsme dostali až po podpisu.”
Jiří Voráč, absolvent Masarykovy univerzity, účastník sametové revoluce:
„Snažil jsem se ignorovat oficiální ideologický cirkus. Už na gymplu fakticky odmítl povinné členství v SSM (Socialistický svaz mládeže) a účast na spartakiádě. V roce 1988 jsme začali vydávat studentskou samizdat Revue 88.
V praxi se ukázalo, že na univerzitě jsme chodili na přednášky a civilní život se odehrával na jiných místech – v neoficiálních strukturách, v hospodách, na koncertech či výstavách, v samizdatu. A v této subkultuře jsme osobně velmi dobře komunikovali s profesory, se kterými jsme později vytvořili stávkové výbory.“
Gen před zklamáním
V roce 1989 se demonstrace na památku Opletala a Palacha staly prvními protestními shromážděními, na která policie reagovala rozehnáním a zatýkáním. Tato nečekaně nelítostná rána úřadů se i přes pokojnou náladu demonstrantů stala spouštěčem revoluce.
„Ano, studenti začali protestovat. Jejich rozzlobení rodiče ale věc ukončili,“ vyjadřuje se v české společnosti šéfredaktor časopisu Masarykovy univerzity David Povolný.
Proti placenému vzdělání a falešným diplomům: proti čemu a jak studenti v různých zemích světa bojují
Během demonstrace 17. listopadu policie zablokovala část demonstrantů v Národní ulici. Nejprve je prostě nenechala projít a pak je začala mačkat a mlátit obušky. Lidé odcházeli úzkými uličkami. Téměř 600 lidí bylo zraněno, ale nikdo nezemřel (proto se revoluce nazývala Sametová, nebo na Slovensku — Nežná).
Druhý den začala studentská stávka, ke které se přidali herci a divadelníci a inteligence. A jestliže 17. listopadu bylo 10-15 tisíc demonstrantů, tak o tři dny později se na Václavském náměstí sešlo více než 100 tisíc lidí. Úřady nepodnikly žádné další kroky, v podstatě se vzdaly okolnostem. Ve skutečnosti revoluce skončila 28. listopadu, protože byl zahájen proces vyjednávání.
Zástupci opozice se setkali s úřady a začali jednat o pokojném přechodu a změně vlády. V České republice je tento měsíc nazýván „časem kulatých stolů“. Václav Havel se 29. prosince stal prezidentem Československa.
Studentské a posléze celostátní demonstrace tedy během několika dní vedly k pádu komunistického režimu a ustavení nové vlády.
Někteří Češi to stále nepovažují za revoluci, ale spíše za poklidné ukončení starého a nemocného státu, za logický proces obnovy.
Proč to všechno říkám? Dospělí se často vysmívají mladým lidem pro jejich čisté, maximalistické pudy. «Podívejte, sním!», «Samozřejmě víc cvakněte zobákem!» Zejména v Rusku. Je to, jako bychom měli tento gen předběžného zklamání — je lepší se okamžitě rozhodnout, že z dobré touhy a nápadu nevzejde nic dobrého.
O to zajímavější je sledovat, jak moderní studenti a školáci toto očekávání boří a mluví o tom, co chtějí: o lásce, naději, svobodě, odpovědnosti. Stejně jako Jegor Žukov: „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ to je hlavní fráze křesťanského náboženství. Láska je důvěra, soucit, humanismus, vzájemná pomoc a péče. Společnost postavená na takové lásce je silná společnost, možná nejsilnější ze všech, v zásadě možná.“
Jsou to možná spíše abstraktní slova, ale hluboko uvnitř všichni víme, že jsou nejdůležitější. Slova, která stojí za to diskutovat.
Texty rozhovorů vycházejí z materiálů oficiálního časopisu Masarykovy univerzity M Magazin.
