Láska je pokání

Láska je utrpení a radost. Připravenost na výzvy a připravenost na potěšení. Život před smrtí a život po smrti jsou nerozlučným spojením, duchovní jednotou, spojením tak blízkým, že se oba stávají jedním. A zároveň prožitek odloučení, bolest z neschopnosti být sjednocený – to je možné i proto, že ten druhý, ten druhý, teď není tady na zemi, v těle. Ale to je také ta samá „jednostranná“ láska – pocit neúplnosti, který zažívá jeden a který si, jak se stává, druhý ani neuvědomuje. V takové lásce by neměla být žárlivost — jinak je to majetnický pocit v takové lásce musí být nezištnost — touha v každém případě pomáhat, podporovat, utěšit, i když na oplátku není nic dáno; A radost s tím, kdo se raduje, je „smutná radost“, pokud ten, kterého milujete, našel pro svou lásku jiného.

Radost a utrpení lásky

Pravá láska je utrpení a radost. Utrpení je u toho, kdo trpí, a u toho, kdo se raduje, je radost. Utrpení v sobě a radost v sobě.

Ne každé utrpení je samo o sobě hodné soucitu, ale člověk je vždy hoden soucitu. Ať už trpí výbuchy vzteku nebo závisti, ať pláče z bezmocného vzteku nebo žárlivosti, vždy s ním můžete soucítit, litovat, že trpí kvůli svým zlým vlastnostem, se kterými není schopen sám bojovat.

Ne každá radost je hodna se radovat, ale vždy je na výběr mezi smutkem a radováním. Člověk může být šťastný, protože někdo jiný má potíže, bavit se, protože někdo jiný má potíže, radovat se z neoprávněně nabytého bohatství nebo chytrého podvodu. Můžete se z toho radovat, jste-li hloupí a zlí, ale vždy z toho můžete zažít smutek, zarmoucený tím, že se člověk raduje z utrpení druhých.

Stejně tak rodiny mohou být šťastné, protože vedou nedůstojný život plný zhýralosti, lží a triků. V tomto případě může být rodina v harmonii a jednotě. A to si zaslouží radost. Jejich chování je hodné utrpení, ale ukáže jim to láska? Jak se k nim zachová láska, láska, která ví, co se děje?

Jaké jsou uvnitř utrpení a radost?

Co řekne láska a co udělá, když uvidí svého milovaného v těžké nemoci? Vidí, že nechápe, kam jeho cesta vede, ani pochopení, ale nedokáže odolat zlému osudu v sobě. Vidí, že ztrácí svou lidskou podobu. Změní láska tohoto člověka, který se snaží obnovit jeho původní vzhled, snaží se mu vrátit ztracenou krásu jeho duše? Nebo by láska neměla zasahovat do života milované osoby? Nebo by ho láska neměla měnit, neměla by jednat, vedena slovy: „Miluj nás takové, jací jsme“?

Může být i jiná nemoc. Nemoc je smrtelná, ale dlouhotrvající, nemoc je předtucha, nemoc je uvědomění. A řekne láska: „Odcházím“? A opustí láska umírajícího milovaného, ​​ať už je jakýkoli? Nebo přitiskne rty na pleš, stiskne jeho tenké ruce, ví o kruté bolesti a nesnesitelném utrpení, ze kterého se milovaný občas vynoří, rozežene mraky morfia, láska ho nenechá na pokoji, i když ví o časech a načasování jejich rozchodu?

Nebo naopak – nemocná láska musí říci: „Jdi pryč, nech mě, protože jsem ti přítěží. Jen tě stahuji dolů. Nech mě a neutratíš všechny své úspory. Nech mě a nebudeš vědět, že už tam nejsem. Nech mě a zachováš můj obraz takový, jaký byl, a ne takový, jaký je nyní“? Nebo – co se stane – neřekne láska: „Zabij mě, protože není síla vydržet tu bolest“? A co by měla dělat jiná láska? Co říct, co dělat? A jaká akce by byla správná?

Možná někdo nechce vidět svého milovaného trpět, ale chce jen zažít radost z toho, že je s ním. A jakékoli utrpení, jakákoli nedbale vyslovená fráze, jakákoli nemoc, bolest a zášť – se pak stanou důvodem k odloučení. Pokud se taková láska i v maličkostech ukázala jako špatná, je to láska? Jak může snést více bolesti, více utrpení?

Není to důvod, proč se lidé scházejí, aby sdíleli smutek i radost? Je to proto, že sdílením je snazší snášet bolest sdílením, je hmatatelnější prožívat radost? A není to proto, že se lidé neshodnou, protože ve věku honby za potěšením, ve věku konzumu a zábavy nelze trpět, nelze onemocnět, nelze žít s nemocnými a trpícími? Pokud se v takovém věku stane něco hrozného, ​​pak to musí být určitě uhašeno — alkoholem nebo drogami, hlučnou zábavou nebo zhýralostí. Nahraďte prožitek utrpení endorfiny. A jak těžké může být přemýšlet o tom, co je možná potřebnější, správnější, lidštější zažít, sdílet a pomáhat, než rozptylovat, bavit a nechat zapomenout.

A jak je to rozdílné – musíte změnit sebe nebo změnit někoho jiného. Pokud je potřeba? Pravá láska nemění lidi tak, aby vyhovovali sobě. Nepřekrucuje lidi, aby se líbila sobě, ale dělá vše pro to, aby se člověk pro sebe změnil k lepšímu. Ano, láska člověka mění a měla by se měnit, ale jen pro dobro člověka samotného. Jak toto dobro najít, jak člověku ukázat, co je pro něj nejlepší – to či ono? Ostatně, co o něm víte? Co v něm vidíte? Je to pravda, nebo to chce jen ukázat?

A někdy vám říkají, abyste se změnili. Vidíte, jak je ten muž nepřístupný nebo jak nepřístupná je ta žena. Nyní, kdybyste se změnili, stali se jinými, zevně nebo vnitřně, pokud byste měli jinou postavu nebo se zajímali o nějaké duchovní věci, mohli byste tohoto člověka zajímat. Dokonce říkají, že takto můžete někoho přitáhnout, „přimět“ se zamilovat. „Trpět“ tímto způsobem, překonávat sám sebe kvůli lásce. Byla by taková zrada sebe sama lží? Vrátí se po čase stará postava a znovu se objeví staré zvyky? Je možné se změnit, abyste se nevrátili ke stejnému já, jakým jste byli? A hlavní otázka zní: je to opravdu nutné? Je opravdu možné vštípit druhému člověku sebelásku? A je opravdu potřeba taková láska, kvůli které se jeden změnil, ale druhý nic?

Láska je utrpení a radost. Neustálé obětování, překračování svého „já“ kvůli druhému je utrpení, protože to neděláte kvůli svému „egu“, ale je to také radost, protože to děláte pro někoho jiného. Je v lásce nutná oběť? Nestačí jednostranná láska – když pouze přijímáte bez dávání? Nebo dáváte velmi málo ve srovnání s tím, co vám dávají oni. Možná, že dívky, které jsou obdarovávány drahými dárky a které mají vše, co požadují, nemusí dělat nic zvláštního? Možná je to láska, když vám dají vše, co chcete, ale vy dáváte jen část, nebo dokonce vůbec nic? Je to tak pohodlné a příjemné. Není třeba trpět, lámat se, něco vymýšlet, dělat pro někoho jiného, ​​stačí se radovat a přijímat.

Ale vždy – pokud se chcete dozvědět o lásce – myslete na utrpení a radost. Chcete-li pochopit, zda existuje, představte si ta nejstrašnější muka, bolest a ztělesněné strachy a rozhodněte se: podělíte se o ně s tím, o kom si myslíte, že ho milujete, nebo — pokud uvidíte utrpení, zažijete bolest, odejdete a odejít? A s radostí, kupodivu, udělejte totéž: stane se, že někdo nechce sdílet radost s druhým, nebo se stane, že se některé radosti stanou nedostupnými pro dva, ale pouze pro jednoho, a vy se budete moci radovat? ten, kdo se raduje jen proto, že se raduje?

Existuje láska bez utrpení? Snad po mnoha letech, na sklonku života, bude možné obecně a obecně říci: „Nikdy jsme se nehádali. Nikdy jsme neměli žádné neshody. Žili jsme v dokonalé harmonii.» To ale neznamená, že žádné utrpení nebylo. Nebyli uvnitř, mezi těmi dvěma. Ale přišli zvenčí. Pokud trpěl jeden, trpěli oba. To byla a je dohoda v utrpení.

Může být láska bez radosti? Někdo řekne: „To je neopětovaná láska. Je to čisté utrpení.» Z čeho? Z neschopnosti být blízko, z neschopnosti se spojit. Ale neměla by být sama láska zdrojem inspirace, neměla by být sama láska radostí? A skutečně – v určitém vzrušení ducha lze říci – měla by být láska „opětována“? Ano, je úžasné a dobré, že láska je „opětována“, ale může to klidně zůstat nezodpovězeno. Láska přece nehledá svůj prospěch, chce, aby byl milovaný šťastný. A pokud je váš milovaný šťastný bez vás, proč je vaše tvář smutná, proč se neradujete z jeho radosti? To je radost, která je pro dva nedostupná, ale znovu a znovu vyvstává otázka: «Můžeš se radovat jen proto, že se raduje tvůj milovaný?»

Láska je utrpení a radost. Připravenost na výzvy a připravenost na potěšení. Život před smrtí a život po smrti jsou nerozlučným spojením, duchovní jednotou, spojením tak blízkým, že se oba stávají jedním. A zároveň prožitek odloučení, bolest z neschopnosti být sjednocený – to je možné i proto, že ten druhý, ten druhý, teď není tady na zemi, v těle. Ale to je také ta samá „jednostranná“ láska – pocit neúplnosti, který zažívá jeden a který si, jak se stává, druhý ani neuvědomuje. V takové lásce by neměla být žárlivost — jinak je to majetnický pocit v takové lásce musí být nezištnost — touha v každém případě pomáhat, podporovat, utěšit, i když na oplátku není nic dáno; A radost s tím, kdo se raduje, je „smutná radost“, pokud ten, kterého milujete, našel pro svou lásku jiného.

Říká se, že v lásce není strach, dokonalá láska vyhání strach. Kéž by někdo dokázal milovat tak moc, že ​​by se nebál svého milého naštvat nebo urazit. Kéž by někdo dokázal milovat tolik, že by se nebál o život svého milovaného, ​​ani o jeho bolest a utrpení. Není strach z toho, že se bojíte vlastního trestu nebo trápení, ale bojíte se, že váš milovaný bude trpět, že bude zraněn slovem nebo skutkem? Kdyby v nás byla láska dokonalá, tak bychom se toho taky nebáli, protože my sami bychom tohle nedovolili, ani bychom to nedokázali, věděli bychom, že všechno děláme pro dobro a pro náš milovaný.

Říká se, že láska může projít, city mohou vyblednout. A duše pak hledá nové radosti (ale i utrpení?). Znamená to, že neexistovala pravá láska? Znamená to, že pravá láska může zemřít? Není to láska, která umírá a vyhasíná, ale postoj k ní. Touha sdílet radost s tímto konkrétním člověkem se vytrácí, světélka radosti zhasínají a utrpení naopak zvedá hlavu a je stále hmatatelnější. Pokud je mezi dvěma lidmi touha po sobě, může být jejich spojení přerušeno? Pokud se ale postoj k tomuto spojení změní jako břemeno, jako okovy tížící tělo i duši, pokud láska sama přestane být životem, pak se lidé změní a city vyblednou.

A nabízí se otázka: je to ten člověk, za kterého bych měl trpět? Je to ten člověk, kterému se dávám, celý sebe, dávám všechny své radosti a sdílím s ním jeho strasti? Je to osoba, pro kterou — všechno a od koho — nic? Ukazuje se, že jeden je otrok sloužící dobru pána a druhý je pán, který od otroka všechno přijímá, ale nic pro něj nedělá. Je to spojení dvou? Jde o spojení v jeden celek? Je toto jednota duší a těl? Je to opravdu pomoc a podpora, je to skutečně vzájemné nesení břemen, starostí a radostí? A další otázka: má to být tak, že jde o vzájemný proces, má to být tak, aby došlo k výměně utrpení a radosti? Pro manželství — vzájemnou touhu po sobě, vzájemná přitažlivost má velký význam, ne-li prvořadý, ale pro jinou lásku — možná ne.

Později, po nějaké době, přemýšlíte, zda ta láska byla pravdivá, nebo zda jí někdo zabránil v rozkvětu a nesení ovoce? A přemýšlíte, kdo je vinen za to, co se stalo. Oba? Někdo sám? Nebo je to všechno kvůli vnějším okolnostem, něčímu názoru, slovu, činu? A chápete, jak málo je opravdové lásky a jak málo si lidé váží toho, co získali, jak často spěchají a podlehnou nutkání vytvářet a ničit vztahy. Při pohledu na starší lidi, pár, který si udržoval dobré vztahy a lásku, která je nesla v průběhu let, si nevyhnutelně stěžujete na dobu, zvyky a „dobu zla“, aniž byste v sobě viděli nějaké příčiny a důsledky, aniž byste vyvozovali závěry a bez sečtení výsledků. A nevšímat si, kolik je osamělých lidí, kolik je zlomených srdcí, kolik je těch, se kterými můžete sdílet smutek i radost. Protože lásku lze sdílet nejen ve dvou, protože milovat můžete nejen jednoho člověka a dělat vše jen pro něj. Možná v první řadě pro něj, ale opravdu jen pro něj?

A pak si všimnete, že láska je všude a všude. Všude a všude můžete vidět jeho stopy, jeho projevy. Můžete někomu dát radost nebo se s někým podělit o utrpení. Pravá láska neumírá – můžete ji najít všude a sami si ji vytvořit. Kdyby bylo tvé srdce otevřené a nebylo ti to líto.

A stává se, že někdo, když se dal všemu kolem sebe, svým bližním, plýtval srdcem láskou k druhým, zůstává v očích lidí sám, osamělý a nic pro sebe nevytvořil. Dá se o něm říci: „Spálil se v ohni lásky k druhým a dával teplo a světlo tohoto ohně lidem, kteří byli osvíceni a zahřáti.“ A možná je takový život šťastnější, správnější, spravedlivější než žít pro sebe a ve jménu sebe. Možná je to pravá láska, i když se zdá být hloupá a naivní, prostomyslná a zbytečná pro sebe. Je hloupé, když je po smrti prázdnota a chlad vesmíru. Je beznadějné, pokud lidstvo zapomene na své dobrodince. Nemá smysl, pokud vše zemře a zmizí. Ale je to smysluplné, velké a vznešené k dokonalosti, jestliže po smrti je věčnost paměti, jestliže lidstvo ctí dobrodince, jestliže nic nezmizí beze stopy a jestliže existuje Láska sama, z níž vše je a ke které vše je.

Láska je pokání

Slyšel jsem Alexeje Iljiče Osipova na přednášce,
Láska je pokání
Nemohl jsem jí rozumět bez toho, aby se tlačil internet,
Jaký je smysl a podstata uznání.
Ale později jsem na to naštěstí přišel
Gigantický význam – to jsem si přiznal.
A význam je tento:
Čím více síly (včetně tělesné) lásky,
Čím větší je síla pokání,
Když se konečně rozhodneme jít k Bohu,
A to je význam a síla těchto slov,
A zjevení a vyznání,
A čím je člověk mocnější,
Čím hlouběji
Čím více překonává různé milníky,
A pokud nevyschne,
Čím mocněji jde k Bohu,
Pokud se rozhodnete, nebude takový výlet nijak zatěžující.
Čím hlouběji padal, když zhřešil,
Čím výše jsem se vznesl k Bohu, dokud jsem měl dost síly,
Jestliže činil pokání, spěchal k Bohu.
Čím hlouběji byla zástrčka spuštěna,
Čím výše poletí,
A totéž platí pro vytrvalost a sílu,
Sklenice červeného vína.
A prostitutky, vrazi a zloději,
Když činili pokání, nesou své dary s obrovskou silou,
Čím více milují Boha,
Bohužel, každý má svou vlastní cestu.
A svatí otcové vychovali z propasti lupiče a nevěstky,
Protože samy byly vyrobeny z kalené oceli.
A Bůh-Kristus tolik miloval,
Že jsem šel do pekla, měl jsem dost síly,
A vyvedl spravedlivé,
On je láska sama —
Na všechno je dost síly,
A předtím a teď a znovu a znovu.
Jsem tak unavený z prostitutek a zlodějů,
A Bůh se neunaví mnoha lidskými dary,
Dává nám příklad v životě,
Čiňte pokání a jděte vpřed!
A pokud silný muž,
Projdeš mnoha milníky v životě,
Když jsem činil pokání a obrátil se k Bohu,
Cesta tě zavede do nebe.
Čím více testů jsem na Zemi prošel,
A vydržel, a to je ten větší dar v nebi,
Pro tvé dobro, pro tvou lásku jsem šel,
Čím více pocitů byl oheň na Zemi,
Když jsem činil pokání, tím více dar přicházel,
Čím horší byla popálenina, tím snazší byla, když byla odstraněna.
A toto je ústřední chápání křesťanství,
Pro silné, po pokání, existuje více darů ozdoby.
Země je testovací půdou pro lásku,
Čím prudčeji zuří oheň v krvi,
Proto, když činíme pokání, jdeme výše a rychleji k Bohu,
Čím tmavší noc, tím jasnější den

© Copyright: Sergey Belima, 2020
Osvědčení o zveřejnění č. 120051706919
Recenze

Portál Poetry.ru poskytuje autorům možnost volně publikovat svá literární díla na internetu na základě uživatelské smlouvy. Veškerá autorská práva k dílům náleží autorům a jsou chráněna zákonem. Přetisk díla je možný pouze se souhlasem jeho autora, na kterého se můžete odkázat na jeho autorské stránce. Za texty děl odpovídají autoři samostatně na základě pravidel publikování a legislativy Ruské federace. Údaje uživatelů jsou zpracovávány na základě Zásad zpracování osobních údajů. Můžete si také prohlédnout podrobnější informace o portálu a kontaktovat administraci.

Denní publikum portálu Potihi.ru je asi 200 tisíc návštěvníků, kteří si celkem prohlédnou více než dva miliony stránek podle počítadla návštěvnosti, které se nachází vpravo od tohoto textu. Každý sloupec obsahuje dvě čísla: počet zobrazení a počet návštěvníků.

© Všechna práva vyhrazena autorům, 2000-2024. Portál funguje pod záštitou Ruského svazu spisovatelů. 18+